Kaple s obrazem Panny Marie Růžencové na okraji obce při silnici do Štěpánovic. Nad vchodem vročení 1853.
Boží muka z konce 18. století při silnici na Doubravník asi 100 metrů za obcí má podobu zděného hranolu, završeného nízkou stanovou střechou.
Silniční příhradový ocelový obloukový most s dolní mostovkou, vynášený kamennými břežními opěrami, převádí místní komunikaci přes Svratku z obce Borač na Podolí. Mostovka, vynesená příhradovou konstrukcí, je železobetonová trámová a její pojízdná plocha je kryta asfaltovým povrchem.
Na ocelové konstrukci mostu jsou umístěny čtyři litinové tabulky (na každém konci dvě) s nápisy: „Postaven nákladem silničního výboru okresu Tišnovského za předsedy F. Životského mostárnou Mor. Slezské železářské společnosti v Přívoze roku 1910“ a „Dovolené zatížení mostu vozem o váze 800 kg, parním válcem 14000 kg, tlačenici lidí 400 kg pro m2, rychlá jízda zakázána, postaven za úřadování starosty P. Uhra“.
Most v Borači je dnes již ojedinělým a velmi zajímavým dokladem historického vývoje mostního stavitelství, životního způsobu a prostředí společnosti počátku 20. století a je projevem tvůrčích schopností člověka.
Josef Uher se narodil 14. prosince 1880 v rodině chudého tkalce. Obecnou školu vychodil v Borači, jeho učitelem byl Josef Soukal (1852 – 1928), básník z okruhu moravských almanachů Zora. Měšťanskou školu navštěvoval v Tišnově a po třech letech odešel na učitelský ústav v Brně, kde v r. 1900 maturoval. Jako učitel působil v Židenicích, Babicích u Rosic, Ostrovačicích, Padochově u Oslavan a ve Vranově. Od roku 1906 vážně nemocen, třikrát se léčil u Středozemního moře. Zemřel 5. prosince 1908 v Brně.
Venkovský učitel Josef Uher žil svůj krátký život v brněnském literárním ovzduší. Účastnil se literárních akcí, které měly být manifestací proti uměleckému monopolu Prahy, avšak ráz jeho díla nebyl ani zdaleka regionální.
Za svého života připravil Josef Uher k vydání tři knihy próz : „Kapitoly o lidech kočovných a jiná próza“, „Má cesta“ a „Dětství a jiné povídky“. Zvláštní kapitolou jeho díla jsou básně, které byly vydány pouze jedenkrát, v roce 1941.
Hrad Lúčka stál již před rokem 1200, neboť si zachoval svoje původní slovanské jméno. Později budované hrady měly názvy poněmčené (např. Pernštejn). První zprávy a doklady o hradu jsou ze 13. století. Hrad Lúčka byl velký středověký hrad postavený na horském hřbetu, místy velmi příkrém. Dnes se této 412 m vysoké hoře říká Hradisko. Není známo, kdo hrad Lúčku i samotné Dolní Loučky založil, dnešní rozvaliny však udávají dosti přesné informace o jeho někdejší velikosti.
Přestože byl hrad zcela opuštěn již v roce 1497, jeho základní zdivo se dochovalo téměř celé dodnes. Hrad se skládal ze dvou částí, které od sebe byly odděleny hlubokým příkopem – předhradí a vlastní hrad. Příkop byl hluboký a široký, chránil hrad proti přepadům. Z předhradí byl do samotného hradu jediný vstup po mostě, který se zvedal. Zevní hradní zeď měla značnou šířku a byla opatřena střílnami a cimbuřím. U hradní brány stála okrouhlá věž, která se nedochovala. Je patrné, kde byla sklepení a hluboká hradní studna, dnes zcela zasypaná. Zdivo hradu bylo rozmetáno po lese a je zarostlé.
V letech 1292 až 1322 žil na hradě Vítek z Lúčky, jehož erb se v zásadě zachoval do dnešní doby. Vítek zemřel v r. 1322 a není známo, kde je pohřben. Byl posledním z „deblínských“, který držel hrad Lúčku, po něm ji získali pánové z rodu „kunštátského“. Od pánů z Kunštátu se odvíjí dnešní znak a prapor obce – černý pás mezi dvěma modrými.
Jednolodní stavba s presbytářem s trojbokým závěrem. Jádro kostela pochází z poloviny 13. století. Hranolová věž na západní straně, postavená pravděpodobně již před rokem 1486, je prolomena architektonicky zajímavým středověkým portálem, původně z druhé čtvrtiny 13. století, dodatečně sestaveným a upraveným koncem 15. století. Pozdější úpravy v 18. a 19. století daly kostelu dnešní ráz. Čelní kněžiště pokrývá malovaný triptich Pláč sv. Martina, dílo Milivoje Husáka (z r. 1987). Z vybavení kostela je pozoruhodná křtitelnice ze 17. století. Zvon byl podle nápisového vlysu ulit v roce 1491.
Kamenná zeď kolem kostela původně ohrazovala hřbitov, na západní straně je přerušena bývalou čtyřbokou márnicí, která byla v třicátých letech 20. století upravena na bránu. Vstupní brána je od roku 1986 vyzdobena rozsáhlou freskou Příchod sv. Cyrila a Metoděje od Jana Floriana. Před bránou jdou umístěny pískovcové plastiky sv. Václava a sv. Ludmily od sochaře Josefa Bajáka, signované iniciálami JB. V roce 1994 byl kostel nově opraven. Kostel včetně ohradní zdi s branou a márnice jsou státem chráněnými památkami.
Nejvýraznější dominantou obce je železniční viadukt, největší inženýrské dílo na trati Brno – Havlíčkův Brod, nad údolím Libochůvky. „Most míru“ byl vybudován v letech 1939 -1953 podle projektu upraveného do konečné verze Petrem Havránkem. Za války byly postaveny malé oblouky, po válce velký oblouk, který má rozpětí 120 m a je největším železobetonovým obloukem v ČR. Celková délka mostu je 300 m a výška 30 m. Na něj navazující tunel je 633 m dlouhý. V části Mezihoří se pne nad údolím Loučky desetiobloukový železobetonový železniční 180 m dlouhý most na kamenných pilířích s klenutými oblouky.
V letech 1944 – 1945 byla v katastru obce v železničním tunelu, dokončeném v roce 1942 (postaveném firmou Ing. Zdeněk Kruliš Praha a označovaném jako A nebo č. 1), umístěna jedna z částí továrny Diana, vyrábějící trupy stíhaček Messerschmitt Bf 109. Továrna Diana, G. m. b. H., měla zejména v údolí říčky Loučky vybudovánu celou řadu pomocných, většinou dřevěných objektů (sklady, kuchyně, ubytovny), které mnohdy převzala od firmy Kruliš stavějící dráhu. Některé z nich jsou využívány k různým účelům dodnes, po jiných jsou patrny základy. V lesní stráni nad Mezihořím se zachoval i jeden ze dvou nouzových východů z tunelu A, vybudovaný po jeho obsazení Dianou. V letech 1944 – 1945 procházela katastrem obce od Mezihoří do Chytálek úzkorozchodná dráha 760 mm, spojující tišnovské nádraží s tunely B a C u Níhova. Němci ji vybudovali pro dopravu materiálu a zaměstnanců továrny Diana. Dodnes jsou patrny pozůstatky po této trati, jako jsou náspy, propustky, patky mostů (zejména u mostu přes Libochůvku).
Doc. RNDr. Antonín Mrkos, CSc., světoznámý astronom, polárník, optik, horolezec a meteorolog, se narodil 27. ledna 1918 ve Střemchoví. Jako student střední školy se zajímal o chemii. Astronomie se stala jeho druhou největší láskou. Po maturitě na gymnáziu a uzavření vysokých škol v roce 1939 byl až do konce války totálně nasazen. Významnými povahovými rysy Antonína Mrkose byla obrovská vůle, schopnost koncentrace, sebekázeň, disciplinovanost, zodpovědnost a výjimečná paměť.
Svoji profesní dráhu začíná v roce 1945 v observatoři na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách, kde působí do roku 1950. Současně v letech 1946 – 1950 studuje dálkově Přírodovědeckou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě. V roce 1950 odchází jako vedoucí meteorologické observatoře na Lomnický štít, kde ve výšce 2632 m n. m., obnoví astronomickou observatoř. RNDr. Antonín Mrkos se stal naším největším lovcem komet. Objevil jich celkem čtrnáct, pojmenovaných jeho jménem je dvanáct.
V letech 1957 - 1959 se zúčastnil třetí sovětské expedice do Antarktidy. Cílem expedice byl komplexní výzkum Antarktidy v rámci programu Mezinárodního geofyzikálního roku. RNDr. Mrkos měl za úkol měření intenzity světla noční oblohy, polárních září a soumraků podle samostatného československého programu a současně se podílel na plnění společných výzkumných úkolů expedice. Jeho zásluhou zavlála na jižním geomagnetickém pólu československá vlajky jako druhá v historii, hned po sovětské. Do Antarktidy se vrátil ještě jednou v letech 1961 – 1963 se sedmou sovětskou expedicí v čele čtyřčlenné československé skupiny.
V roce 1965 přichází Antonín Mrkos na Kleť, nejvyšší horu jihočeského Blanenského lesa, vysokou 1084 metrů. Na vrcholu byla observatoř, ovšem bez dalekohledu. Sám sestrojil dalekohled, který přinesl řadu objevů, zejména planetek a komet. Antonín Mrkos a jeho spolupracovníci objevili sami z dosud známých 3500 takových objektů k roku 1991 půldruhého tisíce. Ke sklonku působení doktora Antonína Mrkose na Kleti se mu podařily dva významné objevy: v roce 1990 objev zvláštní planetky typu Apollo a v roce nechtěného odchodu z Kleti - 1991 poslední 14. komety. Aby mohl v pozorování pokračovat, rozhodl se na jaře 1996 pro postavení dalekohledu na své zahradě v Praze. 29. května 1996 však náhle opouští tento pozemský svět a je pochován na hřbitově v Dolních Loučkách.
Kaple sv. Maří Magdaleny je státem chráněnou kulturní památkou. Byla postavena v roce 1883 v místě původní zvoničky, v roce 1994 byla opravena.
Kaple má čtvercový půdorys se skosenými nárožími. Vchod je segmentově zaklenutý, strop je ve tvaru české placky. Profilovaná římsa nese sedlovou střechu, v jejímž vrcholu je otevřená čtyřboká zvonice, završená čtyřbokou stanovou stříškou s křížem.
Nad vchodem je ve výklenku umístěna plastika sv. Floriána, restaurovaná v roce 1995 J. Hoškem ze Zahrady. Součástí oltáře je socha sv. Jana Nepomuckého od neznámého umělce. Umělecky hodnotná socha světce vznikla koncem 18. století.
Kaple sv. Bedřicha – státem chráněná kulturní památka – má být pozdně barokní stavbou z roku 1756. V roce 1852 ji nově postavil bývalý majitel tišnovského panství Bedřich Schell z Schellenberku.
Volně stojící budova obdélného půdorysu s půlkruhovým závěrem. Fasáda členěna na nároží polosloupy s jednoduchou hlavicí. Boční stěna prolomena jednou okenní osou s ustupujícím segmentovým záklenkem, kněžiště se dvěma okenními osami s rovněž ustupujícím segmentovým záklenkem. Hlavní průčelí prolomeno pravoúhlým vchodem s profilovaným ostěním. V nadpraží rytý maiuskulní nápis: V. (vystavěno) 1852 a O. (opraveno) 1874. Kolem vchodu plasticky vysazený pravoúhle zalomený rám proveden bosáží. Nad vchodem kruhové okno s profilovanou šambránou, nad ním kordonová římsa segmentově vypjatá. Nad průčelím zvonička, čtyřboká věž, zastřešena stanem. Kaple plochostropá, kněžiště s půlkruhovým závěrem.
Nově byla kaple opravena a její okolí upraveno v r. 1994.
Boží muka byla roku 1866 postavena na kopci Čimperku na památku prusko-rakouské srážky u Tišnova.
Areál kláštera Porta coeli (Brána nebes) patří k nejvýznamnějším středověkým stavebním památkám na území České republiky. Dochoval se rozsáhlý komplex klášterních budov – dnes státem chráněná kulturní památka zcela mimořádného významu – se dvěma kostely včetně hospodářských objektů, barokní sýpky, bývalého pivovaru, několika zahrad a části hradeb.
Klášter, budovaný v přechodném románsko–gotickém slohu pro řeholi cisterciaček, který založila kolem roku 1233 královna Konstancie, vdova po Přemyslu Otakaru I, za podpory svých synů – krále Václava I. a markraběte moravského Přemysla, který je zde stejně jako zakladatelka pohřben. Za husitských válek byl klášter vypleněn a obnoven až v roce 1454 novým vysvěcením kostela. V roce 11619 byl zrušen moravskými stavy, avšak již v roce 1625 opět obnoven. Po stavebních úpravách ve druhé polovině 17. století (kamenné ostění okna sakristie kostela nese letopočet 1650) a v 18. století dostal celý areál dnešní podobu. V roce 1782 byl klášter z nařízení císaře Josefa II. opět zrušen. Objekt sloužil průmyslovým účelům (byla v něm koncem 18. století zřízena barvírna textilní manufaktury V. Mundyho) a budova proboštství byla upravena na sídlo správy velkostatku. Roku 1861 koupil tišnovský velkostatek ženský cisterciácký klášter v hornolužickém Marienthalu a po stavebních úpravách byl v roce 1901 klášter Porta coeli nově osídlen jeptiškami. V roce 1950 byl zrušen potřetí a znovu obnoven v roce 1990. Veřejnosti je přístupný kostel, křížová chodba a kapitulní síň. Od roku 1990 probíhá postupná rekonstrukce klášterních budov pro potřeby řádu. V roce 1995 byly všechny zbývající objekty v areálu kláštera předány cisterciáckému řádu.
Dříve klášterní, od roku 1782 farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je mohutná trojlodní bazilika bez věže. Má příčnou loď s pětibokým presbytářem. Kostel byl postaven v letech 1233 – 1239, zaklenut je křížovou žebrovou klenbou, presbytář má křížovou klenbu šestidílnou. Mobiliář kostela je barokní, obrazy jsou díla malířů F. A. Maulbertsche, J. Sterna a I. Raaba, sochařská výzdoba dílem J. Winterhaldera st. A O. Schweigla. V předsíni kostela je umístěno několik kamenných náhrobků abatyší kláštera. Sousoší Kristus na Olivetské hoře ve výklenku vpravo od západního portálu je renesanční prací z konce 16. století. Pod hlavní kostelní lodí se nachází hrobka, do které jsou dodnes pohřbívány členky řádu. Nejcennějším prvkem baziliky Nanebevzetí Panny Marie je původní portál z doby založení kláštera, který dal klášteru název Porta coeli – brána nebes. Je bohatě zdoben plastikami apoštolů, dvou lvů, zvířecími motivy aj. Architektonická kompozice portálu vyjadřuje zčásti podněty románské, zčásti již ohlasy klasické gotiky. Nad portálem je umístěna rozeta s profilovanou šambránou.
Konvent kláštera Porta coeli tvoří soubor budov s původním raně gotickým jádrem a s mnoha gotickými, renesančními a barokními přístavbami. Severní strany baziliky se dotýká křížová chodba, která byla dokončena kolem roku 1260. S původní raně gotickou klenbou, s bohatou ornamentální i figurální plastickou výzdobou, je dnes nejzachovalejší raně středověkou stavbou svého druhu na Moravě. Křížová chodba obklopuje čtvercový rajský dvůr, na východní straně k ní přiléhá kapitulní síň s křížovými žebrovými klenbami na dvou pilířích a s původním kamenným čtenářským pultem uprostřed místnosti.
Nový klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie je jednolodní neorientovaná obdélná stavba, vystavěná v letech 1900 – 1901 na místě staré barokní sýpky nalevo od portálu původního chrámu v souvislosti s obnovou kláštera podle plánů stavitele Františka Pavlů v novogotickém slohu. Loď je zaklenuta třemi poli křížové klenby se dvěma svorníky, kněžiště zaklenuto rovněž křížovou klenbou. Ve sklepeních kaple byly objeveny základy starší kaple sv. Kateřiny. Autorem rozměrného obrazu sv. Bernarda je J. Šichan.
Barokní budova bývalého proboštství dostala dnešní podobu přestavbou v 18. století. Před rokem 1848 byla sídlem správy panství a je často v různých písemnostech označována jako zámek. Nejstarší stavební etapu kláštera z třicátých let 13. století připomínají zachovalé pískovcové kvádry ve zdivu východní části budovy. V období klasicismu na počátku 19. století byla přistavěna třípatrová věž. Autorem reliéfu žehnajícího Krista na východním průčelí je sochař Josef Břenek, který zde v letech 1872 – 1878 bydlel. Od roku 1955 sídlí v budově Podhorácké muzeum s expozicí dějin kláštera, Předklášteří, Tišnova a tradičních řemesel a galerie malířů Podhorácka.
Do dnešní doby se uchovala větší část barokní ochranné obvodové zdi se vstupní branou do celého areálu. Vstup do vlastního kláštera – bývalá fortna – se nachází vedle sakristie původně klášterního, dnes farního kostela. Letopočet 1899 nad vchodem připomíná rok obnovy, znak abatyše Marie Skřimířské z Pilsenburka je datován letopočtem 1635.
Mohutná barokní sýpka v hospodářské části kláštera stojí poblíž bývalého pivovaru. Je to tříposchoďová budova obdélného půdorysu s hladkou fasádou se zachovalým dřevěným interiérem. Poměrně zachovalá je rozsáhlá nízká budova bývalé sladovny za pivovarem.
Stará barokní kašna je od roku 1989 uložena v zahradě za budovou proboštství. Od Josefa Břenka je reliéf Panny Marie na zdi hospodářské budovy v zahradě za proboštstvím. Antonín Břenek, syn Josefa Břenka, vytvořil v letech 1875 – 1878 reliéf královny Konstancie na stěně bývalé hovorny vedle fortny. Ve výklenku zdi mezi hospodářskými budovami a pivovarem je umístěna socha sv. Floriána. Na několika místech v klášterním areálu jsou dodnes zachována označení o stavebních zásazích, většinou vročení s iniciálami abatyší (např. na vstupní bráně, na západním průčelí kostela, na ovčírně, na místě vtoku náhonu do zahrady proboštství aj.).
Zajímavou stavbou v objektu kláštera je mlýnský náhon; vytéká z řeky Loučky, teče pod budovou proboštství i pod dalšími klášterními budovami, jen zčásti je na nádvoří odkrytý. Na povrch vytéká až za obvodovou zdí a silnicí u restaurace Pančava a teče přes obec a papírnu do řeky Svratky.
Hřbitov se nachází uprostřed zástavby v části zvané Na Stráňově. Ve středu hřbitova stojí kostelík Nejsvětější Trojice – jednolodní obdélníková stavba s žebrově zaklenutým polygonálním závěrem – cenná stavba v pozdně gotickém a renesančním slohu. Kostelík byl postaven v roce 1555 a v roce 1678 přestavěn a později opravován. Nad vchodem je letopočet vzniku a iniciály abatyše kláštera Porta coeli Barbory Konické ze Švábenic.
V průčelí pravoúhlý portál s kamenným profilovaným ostěním – pruty, ve vrcholu erb. Nad portálem okno půlkruhově zaklenuté. Fasáda zakončena stupňovitým štítem na způsob cimbuří. Jednoduchá římsa nese sedlovou střechu, ve vrcholu čtyřboká otevřená lucerna završená cibulí, lucerničkou a makovicí s křížem.
Stejně jako kostelík je státem chráněnou kulturní památkou i márnice z doby kolem roku 1700. Kaple obdélného půdorysu se zaobleným nárožím v závěru s výrazným štítem, v jehož vrcholu je dvojramenný kříž, je jednou z mála dochovaných barokních staveb tohoto druhu.
Za presbytářem hřbitovního kostelíka je na zemi položeno deset náhrobních kamenů označujících hroby členů rodiny Schellů, majitelů panství v 19. století.
Na hřbitově při průčelí kostela je umístěn památkově chráněný náhrobek sochaře Josefa Břenka z roku 1878. Je zde pochován akademický sochař Josef Břenek a jeho syn Josef Břenek, c. k. vlakvedoucí, který padl za vlast jako příslušník 8. regimentu v bitvě u Doboje.
Na zalesněné výšině zvané Čepička asi 1 km západně nad klášterem Porta coeli jsou zachovány zbytky středověkého opevnění, postaveného pány z Pernštejna ve druhé čtvrtině 15. století jako opevněný bod na zabraném klášterním panství po jeho vyplenění husity. Dva okružní příkopy s valy obklopovaly ústřední plošinu s dřevěnou zástavbou a se zbytky kamenné hradby s baštou. Stavba však nebyla nikdy dokončena, neboť po obnově kláštera ztratila svůj smysl.
Dřevěná roubená stavba sušírny vznikla asi v polovině 19. století. Bývalá sušírna ovoce je dnes státem chráněnou kulturní památkou v držení soukromého majitele a je využívána jako rekreační objekt. Kronika obce uvádí, že chaloupka č. p. 47 byla kdysi sušírnou lnu, který se zde také předl na kolovratech.
Drobná hospodářská stavba situovaná na okraji obce při cestě do zahrad a polí reprezentuje způsob hospodaření s ovocem v podhůří Českomoravské vrchoviny. Stavení je roubené, boční stěny zpevněny podpůrnými sloupky. Deskové štíty opatřeny dvířky do půdního prostoru. Střecha sedlová, krytý bobrovkou, komínové těleso opatřeno osmi větracími průduchy. Ke stavení je dobudována malá kolna a chlévky jako dodatečné přístavby z prken a kamene. Vnitřní zařízení sušírny je porušeno.
Kaplička na návsi, zasvěcená sv. Anně, byla postavena v roce 1851. Kronika obce uvádí o rok pozdější datum 1852. Před postavením kaple byla v obci jen dřevěná zvonička. Původní zvon zavěšený ve věžičce kaple měl na plášti vročení 1807 a byl za 1. světové války odevzdán 26. dubna 1917 na podporu válečného průmyslu. Nový zvon dostala kaple již na začátku roku 1918. V interiéru kaple je umístěna socha sv. Anny, která je dílem sochaře Josefa Břenka. Kaple je jednoduchá stavba bez výraznějších architektonických detailů a stavebních prvků. Není památkově chráněná. V 80. letech 20. století byla kaple v téměř dezolátním stavu, za pomoci místních řemeslníků se ji však podařilo opravit. Oprava byla financována z dobrovolných příspěvků občanů a místních rodáků.
Bývalá hájovna u lesa Paní hora byla postavena v roce 1900 vlastníkem tamějších lesů klášterem Porta coeli. V roce 1934 se do ní z Březiny přestěhoval hajný Vladimír Hejmala s rodinou. Do historie obce se hájenka zapsala v závěrečných dvou letech 2. světové války, kdy sloužila jako základna partyzánů působících v okolních lesích, zejména oddílu Jermak, který se ukrýval v lesním bunkru u Rašova. Po vyzrazení připravované schůzky partyzánů v ní došlo 26. února 1945 k tragické přestřelce mezi partyzány štábu oddílu Jermak a gestapem, během které zahynul velitel oddílu a komisař s dalším partyzánem padli do zajetí a byli popraveni v Kounicových kolejích v Brně. Hajný Hejmala s manželkou Marií zahynuli mučednickou smrtí v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Na památku obětí této události byl v roce 1965 odhalen v obci pomník od sochaře Karla Kryla. Po skončení války do 2. poloviny 70. let 20. století sloužila hájenka dále jako byt hajného. Po vystěhování posledního z nich byla opravena a v letech 1980 – 1990 v ní byl instalován památník partyzánského oddílu Jermak. Expozici spravovalo Okresní muzeum Brno – venkov, které ji po společenských změnách v roce 1989 z provozních a finančních důvodů zrušilo. Z důvodu nedořešení restitučních zákonů je v současné době opuštěna a v majetku státu čeká na případné vrácení Cisterciáckému opatství Porta coeli. Není státem chráněnou památkou.
Kaplička z 1. poloviny 18. století je postavena na obdélném půdorysu s mírně odsazenou půlkruhovou apsidou.
Nároží hlavního průčelí skosena a flankována lesenovými pilastry, které nesou výraznou hlavní římsku pokrytou taškami. Segmentový vstupní oblouk má vysazené hranolové paty. Dvoukřídlé dřevěné kazetové dveře se sluncovým motivem jsou zasazeny do štukového ostění se zaoblenými rohy. Štít trojúhelný, vykrojený, zasunutý za hlavní římsu, s pilíři po obou stranách (snad původně nesly vázy). Na římsu dosedá osová nika v hladké šambráně s lištou, klenutá konchou. Obvod štítu plasticky orámován. Z boků po jednom oknu v hluboké segmentově zaklenuté špaletě se šikmým bankálem. Šambrána hladká s lištou. Stavbu obíhá nízký sokl, interiér je zaklenutý. Střecha sedlová, tašková, ze středu se vypíná dřevěná hranolová věžička se stanovou stříškou z plechu. Hmota vížky s křížkem je členěna vodorovnou římsou, patro se zvonem má po dvou prořezávaných oknech v každé stěně. Apsida zastřešena půlkuželem přímo navazujícím na sedlovou střechu lodi.
Kaplička sv. Anny je drobná sakrální stavba, která citlivě oživuje interiér obce. Je dokladem vybavenosti lokality z období baroka i cenným příkladem vývoje lidové architektury v regionu.
Kaple na čtvercovém půdorysu, zděná, omítaná, se sedlovou střechou. V průčelí jednoduchý štít s nikou uprostřed. V klenutém interiéru oltářní mensa s ležící dřevěnou sochou sv. Rosalie. Nad mensou obraz s výjevem příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu s bohatě vyřezávaným neobarokním rámem s polopostavou ve vrcholu, signovaný „Josef Hubner“ a datovaný „1863“.
Kaple sv. Cyrila a Metoděje, hodnotná drobná stavba kapličky z druhé poloviny 18. století, původně patrně volně stojící, postupem času obestavěna. Velmi cenný soudobý interiér, doplněn v průběhu 19. století.
Zahrocená deska z mramoru s reliéfem latinského kříže. Rozměry : 80 x 56 x 15 cm. Smírčí kámen stojí na místě, kde dle pověsti vlk usmrtil mladou dívku, vlevo nad silnicí ze Štěpánovic do Nových Štěpánovic.
Mramorová deska, v jejíž horní polovině je negativní reliéf kříže v kruhu. Rozměry: 92 x 63 x 14 cm. Stojí v lese nad obcí, kde dle pověsti zdivočelé zvíře zabilo řezníka.
Socha světce u silnice k Deblínu – zlidovělá práce z 19. století je umístěna na starším pískovcovém soklu s datem r. 1735.